Druhé kolo Veľkej letnej súťaže (a vyhodnotenie prvého)

Pozdravujem všetkých čitateľov Besu. Prvé kolo hádačky Veľkej letnej súťaže máme za sebou a tu prinášam rekapituláciu a nejaké tie informácie navyše. Predtým než prejdeme k vyhodnoteniu, tak musím oznámiť miernu úpravu bodovania. Bude fungovať v tomto štýle:

Uhádnete kapelu, skladbu a aj odkiaľ kapela je = 3 bod
Uhádnete len kapelu (krajina je teda samozrejmosť) = 2 body
Uhádnete len krajinu pôvodu = 1 body

Minulá ukážka ako mnohí z vás uhádli bola Satyricon - Forhekset. Legendárne zoskupenie z Nórska s ich albumom Nemesis Divina spravili skutočnú dieru v black metalovom svete. A prečo som vybral túto skladbu? Mám ju rád nakoľko v nej cítiť aj isté ľudové motívy severu.

Tu prinášame teda zoznam súťažiacich, ktorí získali body. Zapojiť sa však môžete kedykoľvek počas trvania súťaže, problém máte len v tom, že ľudia pred vami už čosi uhádli (alebo neuhádli a to je práve šanca)

Bodovanie:

Vilozof – 3 body

Mor ho – 3 body

Amper – 3 body

Slavoron – 3 body

Noctur – 3 body

Michael.bm – 3 body

Romivoj – 3 body
Michal I. - 2 body
Goremass – 1 body

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dnes začíname druhé kolo, čas budete mať znova dostatočne dlhý. Ukážka je pomerne ľahká, tak teda veľa šťastia!

Zrodenie tragédie z ducha hudby: Dej druhý (2. 6. 2018, Poprad)

Druhý dej Zrodenia tragédie už 2. 6. 2018 v popradskom klube Rock Fabric
Facebook event

Zostava je nasledujúca:

SILVA NIGRA /CZ/ - black metal

Kapela Silva Nigra je jedna z najdlhšie hrajúcich underground black metalových kapiel v Českej republike, ktorá pôsobí na scéne od roku 1996. Za ten čas stihli vydať 7 albumov a viacero demo a split vydaní. Zatiaľ posledný album Světlonoš vyšiel v roku 2016. Okrem neho kapela na Zrodení tragédie odprezentuje samozrejme aj staršiu tvorbu. Na východe slovenska sa predstaví vôbec po prvý krát.

INFER - black death metal

Kosičkú formáciu Infer netreba domácim fanúšikom nejak obzvlášt približovať. Fungujú od roku 2002 a na konte majú zatiaľ 3 full lenght albumy, jedno EP a jedno splitko. V súčastnosti nahrávajú materiál na nový album, ktorý by mal výjsť koncom tohto leta. V Poprade odohrajú svoj death blackový set jak oči!

MACHINA BAPHOMETA - black metal

Machina Baphometa je skoro domáca kapela zo susedného Kežmarku. Vznikla z prachu kapely Mesačný Tieň v roku 2014. Na konte majú zatiaľ jedno EP, no práve sa dokončuje v popradskom štúdiu finálny mix ich nového albumu, ktorý budu prezentovať práve na tejto akcii!

NEKTESM /CZ/ - black metal 

Nektesm je pomerne mladá kapela založená v roku 2016 v Opave, ktorá má na konte 2 veľmi vydarené demo albumy. Na Slovensku odohrajú svoj prvý koncert! Zlo!

Na koncerte bude dostupné distro od Mor Ho! Prod.

Nemuer - Gardens of Babylon (2018)

Pohansky lazený folk je pro mne žánr, jenž stále nedisponuje takovým množstvím kapel, respektive takovým množstvím dobrých kapel, jaké bych si přál. Proto mne objevení nové případně vydání nového alba už zavedeného seskupení vždy potěší. Obzvláště pak, když se jedná o kapelu domácí. Abych ale byl upřímný, u Nemuer to ten případ nebyl. O jejich existenci jsem sice věděl ještě před vydáním poslední a dnes recenzované desky Gardens of Babylon, ale ta mě nechávala naprosto chladným, stejně jako první ukázky z ní. U jejího úplného odignorování bych nejspíš i zůstal, ale tíha okolností (rozuměj - obdržení CD na recenzi) mne donutila změnit postoj. A musím říci, že za tento donucovací prostředek jsem v tomto případě rád, jinak by mi uniklo něco, co bych nesoustředěným poslechem několika málo útržků nikdy nemohl docenit.

Ještě před tím, než se dostanu k samotné hudbě mi ovšem dovolte povědět něco k minulosti tohoto dvoučlenného projektu. Nedělám to často, protože u většiny kapel je to nuda, nuda, šeď, šeď, ale tady je to jednoduše na místě. Ambice Nemueru pod taktovkou Michala Krčy, totiž nejsou vůbec malé. A teď nemluvím o tom, že celá poslední deska je nazpívána v dávno mrtvém akkadském jazyce, tedy předchůdci aramejštiny objevujícím se někdy před čtyřmi až pěti tisíci lety na území starověké Mezopotámie. Jak se mi podařilo dohledat, Krča připravuje knihu Druids of the Nile a rozhodl se ke každé kapitole (celkem jich má být myslím osm) stvořit album. Na bandcampu kapely pak můžete zjistit, ke které kapitole patří které album. Z Nemueru se tak stejně jako v případě mnou minule recenzovaného Jednoho kmene stává uskupení, jenž vychází z konceptu přesahujícího samotnou hudbu, což je v mém případě plus. Aby toho ale nebylo málo, minulé Labyrinth of Druids navíc slouží jako soundtrack ke Krčovu old-school MMORPG s Lovecraftovskými prvky stejného názvu, které stvořil zcela sám. Je mi líto jen toho, že hra se zatím nedá nikde sehnat, protože i když nejsem zrovna velkým fanouškem MMORPG, tohle konkrétní bych si rád zahrál. Tak jako tak má Krča veškerou mou úctu za to, co všechno je vlastními silami schopen vytvořit. Už jsem ale zdržoval dostatečně dlouho, takže se přesuňme ke skutečnému bodu našeho zájmu, hudbě na aktuální desce.

Jak jsem psal už na začátku, Nemuer mne původně nijak neoslovil a to platilo i po několika prvních posleších The Gardens of Babylon. Nevím, jestli to bylo babylonskou tématikou, která mi není nijak zvlášť blízká nebo něčím úplně jiným, každopádně cesta pro mne byla ze začátku trnitá a já se do dalších poslechů musel nutit. Teď jsem ale rád, že jsem tak učinil.

Hned od začátku lze oproti Labyrinth of Druids slyšet dvě zásadní změny - tou první jsou nahrávací možnosti na mnohem vyšší úrovni, díky čemu jsou Gardens of Babylon oproti svému předchůdci zvukově někde úplně jinde, druhou pak naprostá absence na minulé desce hojně využívaných kláves (jejichž využití na LoD vzhledem k jejímu účelu rozumím, ale nijak je nepostrádám). Myslím, že mohu také říci, že Michal Krča a Katarína Pomorská za ty tři roky hudebně vyspěli - Gardens of Babylon jsou komplexní a ucelené album a jeho kompozice mají nahuštěnější nápady a celkově působí hutněji než dříve. Přesto je jejich přístup spíše minimalističtější. Vě většině případů je využívána pouze kytara, bubny, brumle a samozřejmě zpěv, často beze slov, jen tu a tam se objeví nějaký další nástroj. Také rozvoj skladeb je spíše pozvolný, a tak nutně vyžaduje trpělivějšího posluchače, ačkoli ne tak trpělivého jako v případě debutového Irenthoth's Dream, kde některé kompozice překračovali i desetiminutovou délku. S tím se v tomto případě nesetkáte, nejdelší zářez, poslední Lost in the Desert of Wrath and Sorrow, má slabě pod devět minut. Na druhou stranu nejkratší skladba, Revealed Face of Chaos, nemá ani minutu. A jelikož dostává svému názvu a zní jako kombinace Slayer a Let čmeláka od Rimskij-Korsakova, působí velmi občerstvujícím dojmem.

S výjimkou této skladby je však Gardens of Babylon velice zadumaným albem, které díky velkému množství reverbu a echa a hlavně netypickým melodiím a harmoniím nechává posluchači prostor, aby se myšlenkami zatoulal do vzdálených světů na pomezí reality a fantazie, jež Nemuer vytváří. Stalo se mi tak, že jsem dal cdéčko do přehrávače a najednou se probral do přítomnosti při posledních tónech Lost in the Desert of Wrath and Sorrow, aniž bych si vybavoval uplynulých 40 minut. Síla Gardens of Babylon ovšem nevyprchá ani při naprosto soustředěném poslechu. Když už něco, tak se umocní a jeho ponurost, protože primárně melancholické a temnější nálady opravdu vzbuzuje, vystoupí na povrch ještě o něco více.

I přes časté ambientní tendence si rovněž nelze stěžovat na nedostatek zapamatovatelných momentů. Nejhojnější měrou jimi pak oplývá videoklipová Descent to the Realm of the Dead (videoklip, který je výše, mimochodem považuji za poměrně zdařilý). Celkově bych řekl, že druhá polovina alba je přeci jen výraznější a podařenější. Abych ale jen nechválil, měl bych i nějaké výtky, ačkoli v podstatě nesouvisí se samotnou hudbou. Tou první je obal alba, jenž na můj vkus hýří až příliš výraznými barvami a působí na mě trochu kýčově. Navíc mi ani příliš nepasuje k tomu, jak na mě působí hudba. Další kritika už ani není na vrub alba, ale k Nemueru jako takovému. Přijde mi škoda, že ačkoli se jedná o české uskupení, člověk to z jeho prezentace skoro nemůže poznat. Chápu, že se česko-slovenská dvojice snaží být mezinárodní a že takový bandcamp mají kompletně v angličtině, ale je mi líto stejného pojetí i v případě webových stránek a facebookového profilu.

Výše vyřčená kritika mi však celkový zážitek narušuje jen minimálně nebo vůbec ne a já tak můžu říci, že i přes moje počáteční boje se z Gardens of Babylon vyklubalo album, které na pagan folkové scéně (a nejen té české) má své místo, což dokazují také jejich blížící se koncerty společně s Cuelebre a Nytt Land, a Nemuer se za něj rozhodně nemusí stydět.

Hodnocení: Velmi dobré 7.5/10

Napsal: Mythago

English overview:

Nemuer is pagan folk czech-slovak duo, whose last album Gardens of Babylon takes you on mystical and dark journey through your mind to past which is long gone and to lands of dead. Atypical melodies, atmospherical minimalism and lyrics in Akkadian language of ancient Mesopotamia - that's the face of Nemuer. I'm satisfied with a final result but still, something seems to be missing here for me. However, Nemuer was able to deliver unique piece of music which will find it's place in current pagan folk scene.

Veľká letná súťaž na Bese

Zdravíme vás, v poslednej dobe vcelku sršíme aktivitou a zdvihla sa aj čítanosť našich príspevkov. Za tento fakt sme samozrejme radi a ja ako šéfredaktor som pre vás pripravil jednu zaujímavú súťaž.

Súťaž bude trvať celé leto a na jej konci bude prvých 5 súťažiacich odmenených zaujímavými cenami (rozumej vecnými cenami, voľnými vstupmi na rôzne koncerty, príveskami, či merchandisom kapiel).

  

O čo teda ide? V rôznych časových rozostupoch budem pridávať úryvky zo skladieb, samozrejme bez názvu a vašou úlohou bude uhádnuť kapelu a názov skladby. Niekedy to bude ťažšie, niekedy ľahšie (občas pridám aj nápovedy).

Pravidlá sú nasledovné: Máte len jeden pokus na uhádnutie celého názvu kapely a skladby. Vašu odpoveď pošlete na náš redakčný email: beswebzine@gmail.com alebo do správy na našom facebookovom profile. Nepíšte odpoveď nikdy verejne, lebo zbytočne dáte svojím protihráčom body. Samozrejme k odpovedi posielajte aj váš nick, ktorý si k súťaži zvolíte. Zapojiť so súťaže sa môžete kedykoľvek, výhodu však majú tí, ktorí začnú hrať od prvého kola. Na odpoveď máte vždy čas do vyhlásenia konca kola.

Bodovanie: 

Názov kapely a názov skladby = 2 body

Krajina pôvodu interpreta = 1 bod (v prípade, že nemáte potuchy čo vám hrá, máte šancu si tipnúť aspoň odkiaľ nahrávka pochádza)

Prvé kolo teda začína a tu máte ukážku (prvá bude ľahšia aby ste sa chytili)

Hirpi European Tour (15.5. 2018, Banská Bystrica)

Na tento koncert som sa dostal úplnou náhodou. Organizátor z Thunder Art Booking, ktorý to organizoval v spolupráci s Cult Of Parthenope, mi napísal, či večer neprídem a ja som ani nevedel o čo ide, tak ma oboznámil s tým, že hrá Mor a Selvans a či neprídem aspoň na pivo, pokecať. Nakoľko som Bystričan a v ten večer som nemal nič lepšie na práci, tak si hovorím, „prečo nie?“, takéto malé koncerty uprostred týždňa rád podporím, aj tak tam takmer nikto nechodí a mne osobne vyhovujú viac, keďže sa môžem porozprávať so známymi, ktorých inde ako na koncertoch nestretávam a – hoci to voči kapelám nie je celkom korektné – radšej počúvam vystúpenia od baru, kde jednak môžem sedieť a jednak hudbu počujem lepšie, keď mi nemlátia kombá z dvoch metrov do hlavy tak, že mi piští v ušiach ešte týždeň.

Čo sa týka samotných kapiel, tak o More som vedel asi toľko, že taká kapela existuje a že už na pár koncertoch vystupovala, ale nikdy som od nich nepočul ani tón a Selvans som registroval taktiež len veľmi matne. Počul som párkrát ich album Lupercalia a bolo to celkom fajn, ale nič, čo by ma posadilo do invalidného vozíka, takže v kontexte kapiel som na tento koncert išiel s dávkou skepticizmu.

Mor:

Hneď ako som sa ujal svojho stanovišťa pri bare som týchto kapelníkov z Nitry uvidel sedieť o stoličku vedľa. Kapela, ako sa na blackmetalistov patrí značne otrávená, do seba kopala borovičky s pivom a popravde, keby mi to organizátor nepovedal, ani by som nebol vedel, že sú to práve oni, ktorí majú ako prví vystúpiť. Ich nálade sa však popravde nečudujem, nakoľko prišlo skutočne málo ľudí, ale niet divu, keďže bol utorok. Zakrátko vyšli na pódium a keďže nazvučení už boli, rovno začali hrať. S ováciami sa nejak nepárali, medzi piesňami sa frontman uskromnil na púhy názov nasledujúcej piesne, alebo na „...ďalšia pičovina“. A to bola celkom zábava doplňujúca ich „nezábavnú“ hudbu. Ale aby ste ma nechápali zle, už po prvých tónoch prvej piesne som zbystrel. Mor sa označuje za atmosférický black, no ja by som to charakterizoval skôr ako DSBM. Nie je veľmi na čo poukázať, je to jednoduchá hudba, kde spev nie je až tak dominantný, zahrali aj viac inštrumentálnych piesní, ale má to čosi do seba. Oceňujem, že konečne slovenská blacková banda, ktorá sa líši od všetkých tých pomaľovaných satansynov mlátiacich do bubnov a znásilňujúcich gitary, v rozhovoroch sa tváriac, že to má nejakú uberhlbokú ideu. Vystúpili v úplne obyčajnom oblečení, žiadna show, proste si odohrali svoje a zišli dolu. Niekedy je menej viac a musím povedať, že mňa to oslovilo a ozaj sa mi to páčilo, aj keď to bolo jednoduché a nevedel by som vyzdvihnúť nejakú konkrétnu stránku ich vystúpenia.

Selvans:

Taliansky Selvans bol ale zase pravý opak. Taktiež sa s ničím nepárali, rovno vyšli na pódium a začali hrať. Oni si už dali ale záležať aj na show a kostýmoch, maskách a vokalista robil aj patričné teátro, čo na mňa zas pôsobilo pozitívne, keďže nedbali na malé publikum a zahrali to tak, akoby mali plný klub a zároveň ich show nebola otravná, či trápna. Je to zaujímavá hudba, podobá sa to na Nokturnal Mortum s tým, že je to podstatne prezdobenejšie klávesami a kadejakými rôznymi nástrojmi, ktoré neviem pomenovať. Neviem, či hrali iba piesne z Lupercalie, ale ak áno, tak potom platí, že znejú lepšie naživo, ako na CD, lebo v klube sa mi to ozaj páčilo snáď po všetkých stránkach, zatiaľ čo na CD, ako som už spomínal, ma to nejak zásadne neoslovilo. Rozhodne to však stojí za pozornosť a určite by som si to pozrel znova a meno si u mňa vylepšili.

Aby som to zhodnotil nejak plošne, tak tento koncert hodnotím ako fajn zážitok a som rád, že som mal možnosť objaviť menej známu vec zo Slovenska, ktorá podľa mňa ešte môže zamiešať karty. Sám o sebe Mor nie je niečím originálny, ale na Slovensku určite je a preto im budem venovať svoj uhrančivý pohľad. Pozrel som si s nimi aj akýsi rozhovor a musím povedať, že chalani pôsobia veľmi prirodzene a hoci sa berú vážne, tak je to premiešané so zdravou dávkou recesie a sú mi aj ako kapela sympatickí, nie ako podaktorí experti. Čo sa Selvans týka, oni mi prišli ako už ostrieľaní harcovníci, ale bolo tiež fajn ich vidieť naživo. Sú to kapela, ktorej živé vystúpenia stoja za to a ako dôvod toho, že je to ešte stále málo známa vec, vidím len to, že vznikli iba v roku 2014, pretože ide o skutočne kvalitnú hudbu a kvalitnú show. Myslím si, že Selvans sa vystrelí vyššie.

Napísal: B. 

Jeden kmen - Mlha (2018)

Mám rád alba, která mají něco navíc. Alba, která přesahují svůj běžný rámec, tedy rámec hudby. Alba, za nimiž se skrývá myšlenka či, v extrémnějších případech, myšlenky, za nimiž se skrývá album. Takové to každodenní šolichání pro srandu si sice také rád pustím, ale ve výsledku těmi, jež mi nejvýrazněji utkví v paměti a něco mi opravdu dají, jsou alba s konceptem jako základem. A pokud jsou koncepční alba, a to hlavně ta druhého řečeného typu, to, co primárně oslovuje i vás, nemůžete si nechat uniknout několik následujících řádku a předmět jejich zájmu – Jeden kmen.

Mlha se ani zdaleka nedrží v čistě hudebních mantinelech, hudba je v tomto případě vlastně jen malou částečkou velkého celku a těžko říct, jestli vůbec tou hlavní. Proto by byl nesmysl, abych recenzi pojal jako pouhé její hodnocení. Další hlavní částí je vizuální stránka, která má v tomto případě dvě podoby – jednou je animovaný film převádějící příběh z textů do podoby obrazů, další byla výstava konaná v Brně. Tu jsem bohužel nestihl a už jen proto má recenze nemůže být plnohodnotnou. Ale co se dá dělat. Inkriminující myšlenkou z níž plyne celý tento projekt je vytvoření historie, kultury, tradic a zvyků jednoho skřetího kmene – Snaga. Autoři projektu tak vytvořili oblečení, předměty denní potřeby i rituální artefakty, texty a mnoho dalšího, což bylo součástí zmiňované výstavy. Jednou věcí z těch mnoha dalších byla také hudba. Ale jakou formu na sebe vzala? Abych citoval jednu nejmenovanou persónu: „Let’s find out!“

Předem bych každého čtenáře chtěl upozornit, že hudba Jednoho kmene se ve většině skladeb pohybuje na samé hranici toho, co se ještě dá nazývat hudbou. Spíše se, až na několik výjimek, jedná o ambientní hudební rituál, což by kde koho mohlo odradit. Prim zde hraje atmosféra tvořená zvuky přírody, boje a každodenních činností, často poměrně nenápadným syntezátorem, bubny a brumletem a jelikož se jedná o skřetí kmen, který je zde vykreslován, tak samozřejmě řevem a rytmickou agresivní recitací (v některých momentech by se snad dalo říci i zpěvem). S tím v podstatě žádný problém nemám, naopak mi takové pojetí poměrně vyhovuje. Mlha se tak pro mě stává albem, jenž jsem schopen poslouchat nanejvýš jednou do týdne a poté si od něj musím opět na pár dnů odpočinout. Ovšem i z tohoto archaického bahna Mrtvých močálů se sem tam vyloupne silně melodický prvek zavánějící určitou čerstvostí, kupříkladu flétna v úvodní Bot, ženský zpěv v Dushum a Navždy ztraceni v mlze nebo kytara v každé skladbě počínaje Mat. Vzhledem k tomu v jakých skladbách se ale kytara vyskytuje a co znázorňuje ženský zpěv se tento dojem čerstvosti postupně promění v zjištění, že se daleko spíše jedná o bludná světélka, ze začátku působící hezky a lákavě, ve výsledku však svádějící poutníka močály ze správné cesty k jeho jistému konci. Každopádně musím říci, že obzvláště výběr Pavlíny „Skrík“ Lukešové na post Mlhy byl skvělou volbou, jelikož z jejího hlouběji posazeného hlasu v některých částech opravdu zamrazí.

Mohl bych teď říci něco málo také k příběhu, ale neudělám to, jelikož dostatek informací o něm můžete najít na oficiální stránce Jednoho kmene, v bookletu nebo v dalších recenzích, případně něco vytušit ze samotné hudby. Navíc z něj, částečně i kvůli jeho jednoduchosti, mám pocit, že má za cíl primárně znázornit jednotlivé prvky kultury kmene Snaga a mentalitu a zvyky jeho členů. Hlavně se to pak týká skladeb Maudhul, Maukum, Kaushatar, Mat nebo Vorroz. Důležitější mi přijde jeho vyznění a vyznění jeho jednotlivých částí. Je dobře známo, že Tolkien se ve svém díle výrazně inspiroval mýty, tradicemi a historií předkřesťanské Evropy, hlavně pak keltskými a germánskými. A z jeho knih to, i při neznalosti konkrétních mýtů nebo historických událostí, je výrazně cítit. Něco podobného se v tomto případě podařilo i Jednomu kmeni – přesto, že se zaobírají fiktivním kmenem Snaga, člověk se nemůže ubránit pocitu, že hudba skřetů je ve skutečnosti hudbou jeho předků. Ne její rekonstrukcí, ale jakýmsi vyjádřením elementárních prvků dob dávno minulých, dob lovců a sběračů. To považuji za vůbec nejlepší možný způsob, jak J. R. R. Tolkienovi vzdát hold.

Kapitolou samou pro sebe je pak DVD, na němž se nachází animovaný film, který Jeden kmen pouští během svých vystoupení. V podstatě se jedná pouze o statické scenérie po nichž velmi pomalu přejíždí kamera, někdy doplněné o symboly, jenž je překrývají. I přes to, nebo spíše právě proto, se jedná o úchvatný zážitek, který nejen že velmi adekvátně doplňuje hudbu, ale ta by bez něj dokonce působila neúplně. Po celou dobu jsem měl pocit, že každá scéna, každý symbol je na svém místě a jinak by to ani nemohlo být, což na mě společně s onou pomalu se pohybující kamerou mělo až hypnotický účinek.

Mám snad jen jedinou výtku, která náleží skladbě Moder Jord. Ta totiž do celého konceptu nijak nepasuje. To by se možná dalo částečně říci i o Navždy ztraceni v mlze, ale ta je alespoň tematicky stále na stejné vlně, což o Moder Jord (v překladu Matka Země) neplatí. Hudebně je sice naprosto v pořádku a poslouchá se příjemně, přestože od zbytku alba se i po této stránce značně odlišuje, ale konceptuálně už ne. Chápu, že se jedná pouze o bonus, přesto působí nadbytečně a v celkovém kontextu nepatřičně.

Abych ale shrnul své dojmy – Mlha je dílem těžkým na poslech, což je dáno i tím, že snad až na poslední dvě mají všechny skladby svůj původ v čistě ambientních kompozicích až posléze rozpracovaných do regulérněji působících písní (stále však spíše v uvozovkách). Hlavně s vědomím celku se ovšem jedná o velmi ojedinělý poslech, který nelze než doporučit.

Hodnocení: Velmi dobré 8/10

Napsal: Mythago

English overview

Jeden kmen is czech ambient/ritual band depicting the life of orc tribe Snaga through music. And not just a music but also through the visual and of course lyrical means. Because of their lack of ordinary song elements and featuring melodies just here and there, their music is very hard to listen to, but when you get used to it the listening is very rewarding one. So although the music is mostly folkish in its essence it’s surely not your everyday folk experience and that is something I’m really grateful for.

Jablkoň - Devátá vlna (1988)

Dnes se podíváme trochu hlouběji do minulosti, a to konkrétně na desku Devátá vlna od Jablkoně z roku 1988, kterou bych se nebál označit za kultovní. Ne snad, že by měla tolik posluchačů, ale označení kult by se téhle desce dalo přiřknout i s nulovým publikem - hudba tohohle česko-německého tria si o to prostě říká.

Rád bych vám o Jablkoni pověděl víc, protože na rozdíl od většiny seskupení by pozadí kapely, jejího vzniku a fungování, mohlo být skutečně zajímavé. Ale neřeknu, protože vlastně nic moc nevím. Ano, mám k dispozici internet, jenže Devátá vlna si prostě říká o to, abych předstíral, že taková věc je zatím pořád vzdálenou a nepředstavitelnou budoucností - doplňuje to totiž atmosféru uzavřeného, unikátního světa, kterou tohle album dýchá. A já tohle nabádání poslechnu. Ostatně vy ten internet máte k dispozici též a zadat do vyhledávače těch sedm písmen není zas tak náročný úkol. Ale teď už k věci.

Myslím, že Jablkoň svou hudbu naprosto dostačujícím způsobem zvládli popsat už sami na zadní straně obalu a každá recenze může maximálně potvrdit pravdivost a trefnost přednesených tvrzení. Nejvýstižnější je hlavně první věta: „Jablkoň je setkání Georga Friedricha Händela s pračlověkem.“ V tomto unikátním experimentu sice převládá jakási primitivní agrese (či agresivní primitivnost) druhého, ale v dílčích momentech si cestu na světlo světa probíjejí i prvky klasické hudby, ať už se jedná o housle v titulní Deváté vlně nebo kontrabas objevující se rovněž v ní a také v Smutečním tanci. Právě Smuteční tanec je hlavně ve své první polovině holdem kytarovým skladbám starých klasiků. Jinak se však projevuje primárně onen pračlověk. Ať už se jedná o „shluk bicích nástrojů a perkusí, jejichž pouhé vyjmenování se čte jako surrealistická báseň“, které velmi často dostávají hlavní slovo vyluzujíce prapodivné parytmy, někdy i pamelodie, nebo téměř úplná absence klasických textů nahrazená sotva představitelnými hlasovými kreacemi, „jako by (autoři) nevěřili v dorozumívací možnosti staletími omletých slov“ a místo nich „házejí po posluchačích všech národností zvukovými šišatinami jako klauni nafukovacími balóny.“

V případě natolik silně experimentálních těles jako je Jablkoň by se někdy mohlo zdát, že se k takovému experimentálnímu výrazivu přiklánějí z pouhé neschopnosti tvorby klasicky strukturovaných skladeb. A při některých hůře stravitelných částech by si to snad člověk mohl pomyslet i zde. Ale v již zmíněném Smutečním tanci, nebo v Lovu na labutě a Chmurách je vidět, že tohle není ten případ a že Jablkoň se ke svému projevu přiklání jen proto, že klasické struktury jsou jim příliš těsné a nedostačující. Každá píseň je navíc natolik osobitá a rozlišitelná, že to jen dokazuje to, že je jediným možným výsledkem inspirace z níž trojice Němec/Bellman/Podobský čerpá a ne nějakým násilným hókus pokusem. Jen by mě opravdu zajímalo, jaká inspirace to byla, protože kdyby se z jejího zřídla napájelo více umělců... vlastně, takovýhle ojedinělý případ je lepší, obzvlášť když pochází z Česka. Nerad bych zažil zevšednění takovéto hudby. Což tak jako tak není příliš pravděpodobné.

Devátá vlna je albem pohybujícím se mimo čas a prostor a tudíž nemůže zestárnout, což dokazuje svou vyjímečností i po třiceti letech existence, a to nejen v měřítku tuzemském, ale i celosvětovém. Pokud jste znuděni běžnou produkcí dnešní doby, a tím mám na mysli i tou podzemnější, nemůžete si vybrat lépe. Jediný problém můžete mít s jeho sehnáním.

Hodnocení: nehodnoceno

Napsal: Mythago

English:

Uniqueness and surrealism - that's the words that can bestly describe music of czech/german trio which goes by the name of Jablkoň. They mostly experimental songs are wisely mixed with elements from classical music and offers the experience you will find nowhere else and therefore are literally immortal. Even after thirty years their music isn't old - it's even fresher (definitely fresher than most of today's music).